Zdarec kanec přátelé, kamarádi, tenisté! Vzhledem k tomu, že už byla na kurtech rozebrána dřevěná bouda s barem, často vzpomínaná nejen kapelou Sory při live večerech, kdy bývám vyzván ke zpěvu mé oblíbené písničky Severní vítr (...sám v dřevěné boudě sen o zlaté hroudě já nechám si tisíckrát zdát...), mi dovolte zavzpomínat na úplné začátky mé teď už historie na kurtech. Po sobotní poslední akci, sportovním dnu a podvečerní zábavě s kapelou akuStyk a grilováním selátka, nedělním úklidu celého posezení, baru a skladů jsem došel domů "rozstřelený" asi jako Marcel Bryška po vítězném tažení za mistrovským titulem ČR mezi neregistrovanými hráči... Ač normálně po příjezdu domů, večeři a sprše během jedné minuty vždy spím, tentokrát to bylo jiné... Až do půl šesté ranní jsem ležel v posteli a hlavou mi běžel film mého 24-letého působení na Širůchu... 

 

Když jsme s mým kamarádem Pavlem Kudelou v dubnu 1999 přebírali kurty do pronájmu od firmy SYNOT, nebyla zde ještě dřevěná bouda s barem, neměli jsme žádné zázemí(sklady, šatny, toalety, sprchy), ale jen venkovní pojízdný stánek. Já, jako bývalý bankovní úředník a Pavel vedoucí sázkovky, oba jsme měli ke sportu blízko - já hrával dlouhé roky šachy za Jiskru Staré Město a Pavel od malička slušně kopal do míče, mmj. v dresu Zbrojovky Brno pod legendárním mládežnickým trenérem Haraštou vyhrál dorostenecký titul Mistra ČSSR v kopané. S kurty samotnými jsme, ale neměli téměř žádnou zkušenost, tedy kromě toho, že jsme si tehdy sami zrekonstruovali antukový kurt zarostený trávou v bývalém areálu cukrovaru, kde pracoval Pavlův tatínek. Tam se, ale lajnovalo ještě po staru - lajnovačkou s vápnem... Začátek nebyl vůbec jednoduchý. Kurty jsme přebírali dodavatelsky už "připravené" na sezónu, ale skutečnost byla jiná. Den před otevřením nás požádali kamarádi, jest-li by si odpoledne nemohli přijít zahrát. Po jejich prvním hraní, kdy byly kurty rozryté, jako po stádu divočáků, jsme to spíše viděli na podnikání v zemědělství, jen nakoupit sadbové brambory a začít, protože jamky už jsme měli. V ten moment jsme oba přemýšleli, jest-li nemáme utéct, dokud je ještě čas. Nicméně od dalšího dne, jsme den po dni získavali nové zkušenosti, jak na to a postupem času se do toho dostali. Další roky už jsme si předsezónní rekonstrukce dělali raději sami a poctivě.

 

Co se týče občerstvení, přibližně po týdnu naší činnosti jsme zjistili, že lahvová piva jsou pro provoz nedostačující a tak jsme začali s čepovaným - tehdy frčelo Starobrno, ale po pár měsících jsme se seznámili s místním rodákem Jarou Horehleděm, tehdejším vrchním sládkem v uherskobrodském pivovaru Janáček, a domluvili jsme se na spolupráci. Jeho zasvěcené energické vyprávění o vaření piva nás prostě oslovilo. Spolupráce s ním potom trvala dlouhých 22 let i přesto, že odešel z Janáčka a vybudoval se svými společníky nový minipivovar Hrádek. Začínali jsme se třemi stoly a šesti lavicemi, ale celkem rychle, s narůstajícím počtem zákazníků, se zahrádka s posezením začala rozrůstat. Samozřejmě podmínky nebyly vůbec ideální, bečky jsme neměli kde chladit, sklenice na pivo jsme chodili umývat pod tribunu fotbalového stadionu. Tehdy k nám každý čtvrtek chodívali na pivko po tréninku i volejbalisté, kteří někdy remcali, že pivo nebylo dostatečně vychlazené. Přestože jsme pozvali specialistu na chlazení ke kontrole zařízení, ten nám jen potvrdil, že je chlazení v pořádku a nejde s tím nic dělat, když nemáme žádné zázemí a bečky stojí de facto na sluníčku. Protože jsme, ale nechtěli o zákazníky z volejbalu přijít, pokusil jsem se o zoufalý, psychologický pokus, jak je nějak ošálit - ve čtvrtek, těsně před jejich pravidelným příchodem na pivko, jsem se v horkém letním dnu oblékl do připraveného zimního oblečení(vaťák), včetně šály, čepice(ušanka) a zimních rukavic a simuloval s jejich příchodem, že jsme pozvali technika na chlazení, ten jej opravil a od pípy jde teď taková zima, že jsem se na to musel obléct, jinak bych se nachladil... A ejhle, tenhle pokus zabral! Hned po příchodu se všichni ptali "Karle, cco blbneš, že jsi tak navlečený??!" Po vysvětlení se napili piva a shodně řekli - "Výborné! Vidíš, my jsme Ti to říkali, že to chlazení je potřeba opravit..." :) 

 

Po dvou letech činnosti jsme se z výčepního stánku stěhovali do nově postavené dřevěné boudy, ve které jsme se štamgasty zažívali spoustu veselých a někdy až neuvěřitelných příhod. Často jsem si připadal, jako v povinné středoškolské četbě - Povídkách malostranských, kdy jsem poznával místní svérázný svět s různými postavami v podobě štamgastů a ostatních návštěvníků. Kdybych se někdy odhodlal napsat knihu vzpomínek ze svého života, o některých by nebyl problém napsat celou kapitolu, například o Romanovi Hastíkovi přezdívanému Gumídkovi... Roky letěly jeden za druhým, mého parťáka Pavla vystřídala jeho manželka Lubka, která určitě přinesla nový, svěží vítr... a my už jsme potřebovali v hlavní čas, kdy lidé přicházeli po práci a při víkendových akcích pomoc brigádníků, aby se vše stíhalo. Musím říct, že jsem měl vždy štěstí nejen na kolegy při pomoci na kurtech - Františka, Romana, Tomáše, Staňu, Honzu, Břeťu..., ale také na brigádničky za barem - Klárku, Katku, Melinku, Jolanku, Terezku, Barunku, Lucku, Kristýnku...., aktuelně Bohdanku. Nejen, že to byly vše opravdu krásné holky, výkonnostně rostly rok od roku a byly schopné zchladit i nepříjemné zákazníky, ale všechny byly a jsou osobnosti, byla opravdu radost s nimi spolupracovat a protože s nimi jsem i nadále v kontaktu, jsem opravdu upřímně rád, že se jim všem i nadále v životech daří! Musím vzpomenout i nejlepšího správce na Širůchu a "travaře" pár exceláns Mirka Lenharta, který nám v rámci svých možností vždy pomohl a vyšel vstříc. Tuto "funkci" aktuelně plní Roman Janík z SKC, který se taky snaží, aby vše fungovalo a sloužilo lidem. Je v každém případě pěkné vidět, že děti, co tady na největším pískovišti ve střední Evropě vyrůstaly, jak s oblibou mnozí říkávají, sem dnes už chodí se svými dětmi...a pořád slyší stejný pozdrav této části Širůchu "Zdarec kanec!":) Jednou mi maminky, které 1. září vedly své děti do školky odpoledne s úsměvem řekly, že to bylo hrozně fajn už na šatně a že spousta dětí se už na ní zdravila tímto pozdravem, protože vyrůstaly na zdejším pískovišti. To mi i slza ukápla, říkal jsem si, že přesně tohle je něco navíc, proč to člověk dělá, že je to nadčasové...a možná, až už tady nebudu, že se tyhle děti někde po letech potkají a budou vzpomínat na dětství a kurty... Nicméně věřte, že je kolikrát těžké uspokojit všechny zákazníky, nejtěžším rozhodnutím za ty roky byl asi zákaz vstupu pejskům. Věděl jsem, že to bude špatné rozhodnutí na všechny strany, že mi nepřinese nic dobrého, ač jsem osobně za každým pejskařem byl a vysvětlil, proč se tak děje, někteří to prostě nevzali... Ale musel jsem tak rozhodnout ve prospěch většiny, především rodičů a dětí, protože spousta pejskařů nebyla disciplinovaná a neměla své domácí mazlíčky kolikrát pod kontrolou. Je opravdu těžké kolikrát pracovat s tolika různými názory a egami zákazníků... V každém případě jsem se, ale vždy mohl spolehnout na kamaráda Pavla Kudelu, který už sice pár let, kvůli operaci srdce, se mnou není přímo na kurtech a má už vlastní podnikání (vedení účetnictví), ale je to člověk, bez kterého by Tekuza nebyla, protože je někdy těžké vše zvládnout sám... Mé velké poděkování a vzpomínka patří všem parťákům a kolegyňkám za těch 24 let, užil jsem si to! Vzpomínky zůstanou... Motto z Básníků: "Na každém konci je hezké, že něco nového začíná." Těším se na pokračování a děkuji všem zákazníkům za přízeň. Karel